Jak s dětmi mluvit o jejich menším vzrůstu a ze zdánlivé nevýhody udělat přednost

Rodiče jdou příkladem

Co mohou rodiče udělat pro to, aby menší vzrůst dětí neměl vliv na jejich psychickou pohodu? 

Děti ovlivňuje spousta okolností. To, že jsou drobnější než jejich vrstevníci, je jednou z nich. A rodičům či dalším pečujícím osobám by mělo jít o to, aby tento vliv působil pozitivním směrem. Rodiče by proto měli být dětem zejména oporou, měli by k nim přistupovat ve smyslu: „malý vzrůstem, ale velký duchem“, směřovat je k tomu, aby malý vzrůst nebyl jejich jedinou a hlavní charakteristikou.

Jak konkrétně k tomu můžeme přispět?

Například tím, že vedeme děti, aby byly aktivnější samy za sebe v rámci kolektivu. Aby je ostatní nevnímali jako ty, kteří jsou malí. Ale jako ty, kteří se dokážou zastat druhého, pomoci nebo jsou dobří v určitém sportu.

Rodiče by si měli také uvědomovat, že děti od nás nepřejímají jen informace, které jim říkáme, ale odkoukávají od nás také to, co děláme, jak se chováme k dalším lidem a jak vystupujeme v různých sociálních interakcích. Nebo jak my sami reagujeme, když je někdo odlišný. Protože pro děti je jednou z nejvýraznějších charakteristik to, že jsou trochu jiné – jsou menší. Proto já jako rodič bych si měla víc uvědomovat, že dítě vnímá, jak reaguji, když je někdo odlišný. A nezáleží, zda se bavíme o výšce, barvě pleti, nebo dalších charakteristikách. Důležité je, aby rodič začal sám u sebe, aby si sám tyto věci uvědomoval. Na své děti totiž často přenášíme svoje vlastní postoje, názory a také předsudky a stereotypy.

Sebevědomí dětí stoupá, když má jejich hlas váhu

A jak můžeme děti podpořit, aby fakt, že jsou menší než vrstevníci, nenarušil jejich sebevědomí a samostatnost?

Zmíněná samostatnost je velice důležitá, protože i z praxe znám případy, kdy dospělí s menšími dětmi jednají jako s mladšími. I s tímto faktem by dospělí měli vědomě pracovat a nechat dětem pro samostatnost co největší prostor. Stát za nimi, dávat pozor a podporovat, ale nepodceňovat je. Neříkat: „Ty jsi naše malá Barunka, ty to ještě nezvládneš.“ Takovým způsobem dítě nejen stigmatizujeme, ale také hendikepujeme, protože podtrhujeme právě jeho menší vzrůst, kterému už ale mentální vývoj neodpovídá. Samostatnost je přitom třeba podporovat nejen ve fyzické rovině, ale také v té psychické – že dítko něco vymyslí, rozhodne, zařídí.

Sebevědomí dětí narůstá, když je v rodině přihlíženo k jejich názoru. Když má jejich hlas svou váhu – bez ohledu na to, jak jsou vysoké. Současně je třeba dávat si pozor, aby hodnocení vzrůstu dítěte nebylo častým tématem, o kterém se s ostatními rodiče baví. Sebevědomí dětí podpoříme, budeme-li mluvit o jejich silných stránkách, zájmech a kladných charakterových rysech. A budeme je u dětí dále rozvíjet.            

Čeho by se měli rodiče naopak vyvarovat?

Nevysmívat se dětem, nezlehčovat jejich pocity, nedevalvovat je samotné – to by měla být samozřejmost. Přesto to vídáme relativně často.   

Pomáhají rodinné příběhy, básničky i setkávání

Jak rodiče mohou dětem pomoci zvládnout případné těžkosti, které se mohou v souvislosti s jejich menším vzrůstem objevit?

Máme různé možnosti. Podpůrné a motivující může být například vyprávění rodinných historek, kdy některý z příbuzných zažil podobnou věc a dokázal si s ní dobře poradit. Mám také dobré zkušenosti s tím, když rodič vypráví příběh, ve kterém byl hrdina jiný, ale všechny překvapil, něco dokázal zvládnout. V případě menších dětí zase motivují pohádky. Napadá mě například příběh o souboji Davida s Goliášem nebo Froda Pytlíka – drobného hobita z Pána prstenů. Dětem dělá dobře, když se mohou s někým identifikovat. Necítí se pak tak výjimečně – v negativním slova smyslu – a osaměle se svým problémem.

Současně je důležité pomoci dětem vyjádřit jejich pocity, například hrou nebo kresbou, básničkou. Můžeme společně složit písničku a pak si ji zpívat, když potřebujeme prokázat odvahu. Rituál pak může dětem pomáhat zvládat náročnější situace spojené například s léčbou.         

Úlevu může také přinést, když se děti setkávají s dalšími rodinami, které řeší stejné téma, například v rámci pacientské skupiny, kde jsou dobře nastavena pravidla. Taková zkušenost může být povzbuzující i pro rodiče, kteří zjistí, že v tom nejsou sami, že někdo řeší podobně náročné věci, a užitečné je i vzájemné sdílení zkušeností.

A jak o vzrůstu svých dětí komunikovat? Jak odpovídat na související zvídavé otázky?    

Když se mě dítě ptá, proč je jiné, měla bych k němu být upřímná. Pokud děti chodí na vyšetření k lékaři, případně už podstupují například hormonální nebo jinou léčbu, tak vědí, že se něco děje. A rodiče by s nimi měli všechny jejich otázky probrat. Důležité je vyslechnout a nesoudit. Neplatí, že pokud se nebudeme na toto téma bavit, ochráníme je. Naopak, při nedostatečné komunikaci děti vystavujeme dalšímu stresu. Jako dospělí bychom si měli být vědomi, že jsme ti starší, kteří dítě vedou a učí. I když se na nic neptá, neznamená to, že otázky nemá nebo že nad nimi nepřemýšlí. Já jako rodič bych měla téma otevřít, abychom si mohli v klidu o všem popovídat.

Týká se to i informací o léčbě?

Je důležité vysvětlit, co dítě v rámci léčby ještě čeká, jaký má smysl. Myslím, že pokud dítě už podstupuje léčbu, není od věci navštívit i psychologa nebo terapeuta. Protože každý případ je jiný. My si tu povídáme o obecnějších souvislostech, ale v reálném světě každá rodina prožívá ještě spoustu dalších událostí, které děti a členy rodiny ovlivňují. Jistě bude přínosné povzbudit správným způsobem vztah s dítětem, jeho zrání nebo dospívání s nestranným odborníkem.               

V pubertě má kolektiv vrstevníků větší vliv než rodiče

Jak byste dětem poradila reagovat v situacích, kdy se jejich menší vzrůst stane otázkou zájmu jejich okolí – například spolužáků?

Zájem může být příjemný, když se někdo hezky zeptá. Pak je dobré, když dítě dokáže svou situaci jednoduše popsat a vysvětlit.

Na druhou stranu, pokud jde o negativní zájem ve smyslu posměšků, je důležité umět se proti němu ohradit – nesnažit se ho přejít mlčením, nedělat, že se mě to netýká. Protože většinou jde o zraňující slova. Není namístě oplácet stejnou mincí, tedy reagovat na posměšek posměškem, ale je dobré ohradit se ve smyslu: „To se mi nelíbí, co říkáš, a není mi to příjemné.“

Jinakost se mnohdy nepromíjí. Děti někdy umějí být velmi útočné. A může docházet i k šikaně. Vždy ale velice záleží na kolektivu a na třídním učiteli, jak dokáže se třídou pracovat. Vysvětlit, proč je důležité, že jsme každý jiný, každý něčím zajímavý. 

Jak jsou fyzické odlišnosti vnímány v citlivém období puberty?  

V pubertě je přirozeně vše intenzivnější, děti se porovnávají, vzájemně si všímají svého vývoje. A pokud se dítě začne výrazněji lišit, může se jeho tělo pro něj stát zásadním problémem. Zároveň hraje roli fakt, že rodiče na děti během puberty ztrácejí vliv. Stále mají určitou autoritu, ale pro děti už je zajímavější jejich okolí a kamarádi než rodina. Proto v této době hrají určitou roli hodnoty, které si děti nesou z rodiny, ale zároveň je dobré podpořit, aby děti byly součástí nějakého kolektivu, ve kterém ideálně fungují zdravé hodnoty – místo soupeření vzájemná spolupráce, ocenění, respekt a přátelství.     

Jak tedy u dětí v dnešním světě výrazněji zaměřeném na fyzický vzhled pěstovat psychickou pohodu, která má základ v trvalejších a hlubších hodnotách? 

Z praxe mohu říci, že všechny děti sledují, jak vypadáme, jak se oblékáme, jaký má kdo telefon a tak dále. Ale přesto si moc dobře uvědomují, že nejvíc o člověku vypovídá jeho chování. Jestli se třeba umí druhých zastat, pochválit je nebo ocenit. Děti, přestože jsou jakéhokoliv vzezření, jakékoliv barvy pleti nebo s určitým hendikepem, pokud dokážou v rámci kolektivu poskytnout podporu, jsou ostatními dobře hodnoceni a získávají autoritu a respekt.  

Nejcennější je, když ze zdánlivých nedostatků uděláme výhody

Je možné psychickou odolnost u dětí nějak cíleně podporovat?

Můžeme s ní pracovat. Když se mi dítě svěří: „Někdo se mi posmívá“ a já mu na to řeknu: „Ale z toho si nic nedělej,“ je to paradoxně zrovna tak zraňující. Namístě je spíše reakce dospělého ve smyslu: „To se ti nedivím, to by mě taky zamrzelo.“ Uznávám tak pocity dítěte. A pak je třeba bavit se dál ve smyslu: „Jak měl správně zareagovat, co ti měl říct? Co bys mu chtěl říct ty? Jak by to mělo dopadnout?“ Případně můžeme společně udělat rekonstrukci situace a vyvodit třeba několik řešení. Je pravděpodobné, že se situace bude opakovat a dítě příště dokáže lépe zareagovat. Zároveň je třeba ho pochválit, že se mi svěřilo. Pokud děti ve škole čelí většímu tlaku, je namístě spojit se s učitelem.

Máte na závěr nějaký postřeh, který je za vás důležité zmínit?

Mám kamarádku, jejíž manžel je o deset centimetrů menší než ona. Když se ho na začátku vztahu ptala, jestli mu to nevadí, pamatuji si, jak ji ohromil svou odpovědí: „Alespoň je vidět, jaký jsem lev, když jsem ulovil takovou žirafu.“ Nejcennější zkrátka je, když ve svém zdánlivém nedostatku dokážete najít výhodu.

(nik)